Strašlivá pohádka o Strašlivém Jarkovi

Strašlivá pohádka o Strašlivém Jarkovi

To, co Strašlivého Jarka nejvíce rozčílí, je nespravedlnost a jakákoliv špatnost jakou uvidí, a tak vám povím příběh, který by vás měl před Jarkem varovat.

V blízké vesničce, za kopcem Kalečník žil Pepík, který měl kamaráda Jendu. Tihle dva nerozluční kamarádi často chodili do blízkých lesů, hráli si v potoce, lozili po skalách, běhali mezi listnatými stromy (smrky už tehdy totiž všechny sežral kůrovec) no a mimo jiné i sbírali houby.

Jednoho slunného dne se rozhodli jít dále než obvykle. Vydali se na kopec Kalečník a tam uviděli cedulku s červenou značkou, na které bylo napsáno Lesní Bar u Jarka. „To bude asi nějaká místní novinka.“ Řekli si a vydali se po značce dolů.

Asi po 20 minutách narazili na kouzelné místo, kde byli krásné mohutné lavice, stoly z masivního smrku a co víc? V zemi tam ležely zakopané bedny. Jak byli překvapeni, když v první bedně našli spoustu plechovek s pitím, v druhé piva pro dospělé a ve třetí bedně se zkříženými hnáty našli opravdový poklad. Celá bedna byla naplněna sladkými čokoládovými tyčinkami.

 „Jůůůůů…“ křičel Pepík „podívej, tady někdo zapomněl spoustu dobrot.“

“Chmm, to se mi nezdá,“ řekl Jenda. „Takové tyčinky, to není zadarmo, to tady zřejmě někdo nechal naschvál.“

Když opadlo první nadšení z nalezeného pokladu, rozhlédli se okolo a objevili cedulku, kde bylo napsáno, že by se mohli občerstvit a za zboží, které si vzali, mají poslat příspěvek na číslo účtu, které tam bylo uvedeno.

„Hele Pepo, tak ono to nakonec není zdarma, měli bysme říct našim, co jsme si vzali, a ti by měli poslat na účet nějaké peníze.“ „Neblázni, když si něco vezmeme, tak nás akorát seřvou, že jsme si zase koupili sladkosti, kterých nemáme jíst moc, a navíc ještě budou nadávat, že za nás mají utrácet peníze. Už slyším tu mamčinu přednášku,“ hlásil Pepa.

 „Jéé, to je fakt, tak to si raději nic nevezmem,“  řekl Jenda.

„Ty seš jelito, naberem si plný batoh a nikomu nic neřeknem!!“ napadlo nakonec Pepíka.

Jeníkovi se sice tenhle nápad jaksi nezamlouval, ale protože hold na nás někdy mají kamarádi špatný vliv, tak podlehl.

Jenda s Pepíkem si to s plnými batohy štrádovali směrem domů, když tu zaslechli podivný řev. Znělo to jako raněný jelen anebo už umírající žirafa…

„Co to bylo?“ vyděsil se Jenda.

„No teď je říjen, takže asi jelen v říji,“ logicky usoudil Pepík.

Uchlácholili se touhle myšlenkou a raději přidali do kroku. Svůj lup si schovali do průrvy ve skalách u potoka a každý den si chodili na pár dobrot do své skrýše.

Protože ale sladkosti nejsou zdravé. Ale jsou bohužel trochu návykové, mělo na ně pojídání jejich pokladu neblahý vliv. Pomalu jim rostla bříška, kazily se zuby a co hůř, nemohli s baštěním přestat, dokud nebyl celý jejich lup sněden.

U poslední tyčinky se rozhodli, že na druhý den se vydají do lesního baru znovu.

Druhý den bylo škaredě, mraky klesly, sluníčko nebylo vidět, a navíc se v Hostěnických lesích valila mezi stromy hustá mlha. Klukům se sice moc nechtělo, ale protože už si vypěstovali návyk na sladkosti, vydali se na svou loupeživou výpravu.

Když došli do Lesního baru, byly bedny se sladkostmi zase plné.

„No supeeer…“ halasil Pepík.

„Člověče mám pocit, že neděláme dobře. Jako by mi něco uvnitř říkalo, že to asi někoho naštve, když mu ukradneme tolik tyčinek,“ obával se Jenda.

„Neblázni, dyť je to tady v lese, tak je to zadarmo. Nikdo to nehlídá. Houby, co v lese najdem, si taky můžeme vzít,“ namítal Pepík.

Jenda se zamyslel a po chvíli řekl: „No jo, jenže tyhle tyčinky musel někdo nakoupit, dovézt je sem a zřejmě mají sloužit pro všechny lidi, co dorazí a mají hlad. Když je všechny ukradneme, tak nezbydou pro ostatní.“

„Ty seš ale srab, tak si klidně nic neber, ale já na to kašlu a vezmu, co můžu,“ křikl Pepík.

Protože byl Pepík Jeníkův nejlepší kamarád a nechtěl před ním být za sraba, tak nakonec podlehl a pomohl Pepíkovi vybrat celou bednu se zkříženými hnáty.

Naplnili tentokrát oba batohy a vydali se do husté mlhy na cestu domů.

„Uaaááááá……“ ozval se za nimi strašlivý řev a uslyšeli v mlze dusot přibližujících se kroků. „Pepoooo…, co to bylo?“ zakřičel Jenda.

„Zdrháme!!!“ zavelel Pepík a oba chlapci začali utíkat, co jim síly stačily.

„Vy malé zlobivé potvůrky…už vás doháním, uuuž vás skoro mám,“ skřípavým hlasem kvílela rozčilená chlupatá zrůda, která se mílovými kroky blížila k prchajícím klukům.

„Pepo, já už nemůžu, nějak blbě se mi běhá,“ sípal do kopce Jenda.

„Taky už to nedávám,“ skuhral Pepík. A opravdu! Kluci obtloustlí z pojídání tyčinek, a navíc s plnými batohy, před vousatou příšerou neměli šanci.

Strašlivý Jarek se v poslední chvíli odrazil a oba kluky naráz chytl za jejich batohy a zvedl je nad zem.

Protože Jarek nesnášel bezpráví, a to co děti dělaly, rozhodně NEBYLO v pořádku, dopadlo to s kluky špatně. Jarek rozdělal oheň a milé tučné děti upekl a snědl.

Zazvonil zvonec a pohádce je konec.

 

Epilog

Lesní bar za Kalečníkem opravdu existuje. Stejně tak i Strašlivý Jarek. Jarek je ale hodný chlap a bar udělal pro dobré lidi, kteří se rádi v jeho baru občerství a za to, co si vezmou, zaplatí, aby mohl nakoupit další dobroty.

Jarek ale dokáže být i Strašlivým Jarkem, ale jen na ty nepoctivé děti a lidi, kteří vykrádají jeho bar a tím vlastně okrádají všechny ostatní.

Milé děti, jestli vás tedy Strašlivý Jarek načapá, že děláte něco nekalého v Jeho baru, tak vás jednou taky dopadne. Možná vás neupeče a nesní, mohl by vám ale udělat MNOHEM horší věci. Vyfotí vás a dá vás na facebook a Instagram s popiskem, že jste zloději! A to pak budete mít ostudu po celé republice.